Love povídky

 "Máš hlad? Jo a jakej. Jdu teda udělat večeři. Já se jdu umýt. Jo běž, pak přijď. Jídlo si nenechám ujít. To ví každej." Rychle sem se osprchovala a běžela dolu na jídlo. Hned jak sem vešla do kuchyně zastavila sem a překvapeně pozdravila. Seděl tak Kisame a díval se na mě. "Jak jde tréning? Fajn, co tady děláš? Přišel sem za Itachim. Aha, máš to už hotový," podívala sem se na Itachiho a sedla si. "Hned to bude. Co tu vůbec řešíte? Zítra trénuješ s někým z Akatsuki. Proč? S Kisamem máme misi. A s kym? Deidara, Sasori nebo Hidan, můžeš si vybrat. Proč sem prostě jeden nepřijde, nechci se rozhodovat, je to otravný. Fajn, tak já to vyřídim," zvedl se Kisame a šel. Co je to za misi? Já ani nevim, to nám řekne Pein. Aha, a v kolik odcházíš? Kolem pátý ráno. Nechtěla bych, ale vzduď mě. Budu pryč jenom jeden den. To nevadí a jestli mě nevzbudíš tak uvidíš. No když tě tak poslouchám a vidim ten tvůj výraz tak radší jo. No si myslim." Usmál se a taky si sedl. "Jenom ti řeknu co ostatní používají. Fajn, chtěla sem se na to zeptat. Deidara používá jílové výbušniny, které se dají zneškodnit jen pomocí raitonu. To by byl problém. Jo, Sasori používá loutky a všechny jeho zbraně obsahují jed. To sem si vyzkoušela. A Hidan je nesmrtelnej, používá tu svojí kosu. Stačí aby na tom byla tvoje krev a si mrtvá. Jáj, toho nechci. Podle mě dostaneš Deidaru. No to doufám, zdá se nejlepší. Z těhle je nejslabší. No právě, nejlepší, nejslabší. Ať dostaneš jednoho nebo druhýo asi tě budou šetřit. To nechci. Proč? Nechci aby mě ostatní šetřili. Udělaj to tak jako tak, si holka z našeho týmu." Usmála sem se jak to vyslovil, líbilo se mi to. "Všichni už tě berou jako součást týmu, takže mam překvápko. Có, překvápko, jaký? Tak počkej chvíli." Vrátil se s krabičkou, která nevypadala moc velká. "Dej mi to," zašklebila sem se a natáhla ruce. "No to ještě nevím, by sis to musela zasloužit. A jak přesně? Třebá..." usmál se a šel si sednout na gauč. Zvedla sem se a šla za ním. "Třeba co? Podíváme se na nějakej film? Horor? Fájn, ale dáš mi to. Tak se sedni." Posadila sem se mu na klín a on mi dal krabičku. Zasmála sem se a vytáhla to."Jak se to nacpalo do tak malý krabičky? Zeptej se Konan, taky sem se divil. Počkej zkusim si to," zasmála sem se a odběhla k zrcadlu. Vrátila sem se oblečená ve svym plášti Akatsuki. "Sluší ti víc než ten můj. Buď rád, nebudu ti ho už brát," usmála sem se a políbila ho. "Mě to ale nevadilo. Vážně si musíme pouštět ten film," zívla sem si a podívala se na něj. "Ne nemusímě, jenom sem tě chtěl mít u sebe než půjdu." Zamyslela sem se. "Co se děje? Mno Akatsuki mi dali dárek, ale myslim že ty ne," zasmála sem se. "Jo i ne. Co?" Itachi vytáhl z kapsy ještě menší krabičku. "Co je to? Proč se nepodíváš." Podívala sem se na něj a pomalu to otevřela. "Náramek s mým jménem," zasmála sem se a objala ho. "Chceš ho zapnout? Jistě že ano. Kde si to vůbec vzal? Mno v tý vesnici, jen sem nevěděl kdy ti to dát. Ahá, proč si mi to nedal už tam? Nevim." Zasmála sem se a políbila ho. On mě vzal a šel se mnou do pokoje. "Půjdeme spát?" usmála sem se. "Co, neřikej že chceš spát. Nemůžu tě unavit když máš zítra tu misi. Mě to vadit nebude. Ne, ne, až se vrátíš," zaculila sem se. "Co když se nevrátím? Mno myslim že máš důvod se vrátit. Fajn, nebudu otravnej," zasmál se a šel se převlíknout. "Nad čím přemýšlíš? Nikdo mě nehledá. Myslíš z Kohony? Jo. Hledají, nebo aspoň hledali. Jak to myslíš? Pomalu to vzdávají, myslí si že si už dávno mrtvá. Jak to víš? Akatsuki. Aha," vzdychla sem si. "Za chvíli se tam vrátíš neboj. Já vím. Budeš nejlepší v týmu. Jasně, můžu se vytahovat že mě trénoval sám Uchiha Itachi," zasmála sem se. "To je jasný, tam přijdu rozdávat autogramy. Už to slyším, óó Itachi-san podepíšeš se mi na tričko? A mě na kunai? Kam bys chtěla podpis ty? Nó, to ještě nevím. Tobě se rád podepíšu. Já vím ty superstár, jdeme spát. Stejně za chvlí vstáváme. No a, musíš se vyspat aspoň chvíli. Je to jenom jeden den, ne týden. Zkazíš to a pak budeš protivnej. Fajn deme spát," zasmál se a políbil mě. "Konečně, sem unavená. Promiň. V pohodě, za to nemůžeš. Furt mluvim. Tak už nemluv. Vzbudim tě než půjdu. Dobře, díky." Oba sme po chvíli usnuli.