Proč zrovna on...8
"Itachi kam půjdeme trénovat? Koukám že ses tu moc neporozhlídla, hned na kraji lesa je docela dobrý místo. Tak jdeme ne," zasmála sem se a čekala až se zvedne. "Ještě není dvanáct. To nevadí, pojď." Itachi se nechtěně zvedl a šel. "Proč se na to tak těšíš? Budu bojovat s Kisamem a chci být připravená. Dobře, ale jestli chceš být připravená na tohle tak mě poslouchej. Jasně šéfe, poslouchám! Každej den budeme trénovat od osmi ráno do osmi večer. Přestávka bude maximálně pět minut na to, aby ses napila. Chápu, můžeme začít? Tak začni. Copak se mi ani nepostavíš? Až se ti povede dát mi ránu, budu s tebou bojovat vážně. Podceňuješ mě! To ty mě taky kotě." Začala sem útočit, za celý den sem mu nedala jedinou ránu, ale já jich dostala nejmíň deset. "Končíme!" Oddychla sem si a svalila se na zem. Neměla sem sílu vrátit se zpátky. Itachi mě tam odnesl a posdil na gauč. "Copak, unavená? Spíš rozlámaná, máš sílu. To bude tim že trénuju. Tréning jak zmlátit holku? Promiň ale chceš to, nebo ne? Jo, taky nejsem naštvaná. Jo, fajn stejně sme se domluvili že tě nebudu šetřit. Mohl bys mi prosím natočit teplou vodu do vany? Jasně," usmál se a odběhl. Šla sem do kuchyně najít něco k jídlu. "Sedni si, něco udělám. Díky. Měla by sis zvyknout že tě všechno bolí. Už si zvykám. Zítra budu mírnější. A to u tebe znamená co? Nebudu dávat takový rány. Rozuměla sem dobře že si mi předtím řekl kotě? Jo, to rozuměla. To abych si pro tebe taky něco vymyslela. Fajn, jenom ať to není žádnej milášek nebo tak. Dobře zlato. To ujde, schvaluju. No si myslim." Najedli sme se a já šla do vany. Podívala sem se na svou ránu od Sasoriho. "Už se mi to začíná hojit." Vlezla sem do teplé vody a umyla se. Potom sem šla rovnou do postele. "Půjdu se ještě taky rychle umýt a přijdu. Jo jasně, běž. Jo a co ta rána? No ty obvazy sem měla trochu od krve ale nekrvácí to ani nebolí. Mam se na to podívat? Ne to je v pohodě, kdyby něco řeknu ti to." Usmál se a šel do koupelny. Usnula sem dřív než se vrátil. Ráno mě vzbudil ve čtvrt na osm. "Musim vstávat tak brzy? Jo, dole máš snídani." Otevřela sem oči a podívala se na něj. Zase jen v teplácích, ale už sem si začínala zvykat. "Tak pojď, ta třičtvrtě hodiny začínáme. Nesnášim toho kdo vymyslel hodiny." Rozespale sem šla dolu. Sedla sem si a položila hlavu na stůl s tim, že jdu spát. "Naki poleju tě studenou vodou. Já chci nejlepšího přítele člověka. Ty chceš psa? Ne, ale postel." Itachi protočil oči a jedl. "Být tebou dostanu toho do sebe co nejvíc, pak už jídlo nebude. No jo ty srando. Po ránu si protivná. Ne, protivná sem když chci spát a někdo mě vzbudí. Na to by si měla být ale zvyklá. Bohužel nejsem. No nic, du se připravit, měla bys taky. Dej mi pět minut než se proberu. Fajn. Díky zlato," usmála sem se na něj."No konečně začínáš bejt milá. Nezakřikni to. Neboj, hele du se oblíknout tak taky začni něco dělat. Musíš se oblíkat?" řekla sem svojí myšlenku nahlas a hned sem zrudla. Itachi se zasmál," uvidíme, podle toho jestli taky budeš něco dělat." Zívla sem si a šla se umýt a oblíknout. "Hotovo? Jo, už sem se i probrala. Fajn tak jdeme. Došli sme na místo tréningu a já si vzdychla, "už teď mě všechno bolí když si to představim. Máš štěstí že je dneska teplo," zasmál se a odhodil si triko k ostatním věcem. "Nemusíš si to sundavat. Ale já chci a třeba ti to pomůže," zašklebil se. "A nebo to bude naopak," zasmála sem se a zase se postavila do bojové pozice. "Jakto že si tak dobrej? Díky tréningu a sharinganu. Ale zatim si ho nepoužil. Naučil sem se předvídat pohyby nepřítele." Prohlídla sem si ho a začala útočit. "Víc se snaž! Já se snažim ale potřebuju pauzu. Fajn ale jenom chvíli. Díky," usmála sem se a šla se napít. Sedla sem si do stínu pod strom a Itachi si sedl naproti mě. Prohlížela sem si jeho tělo. "Znervózňuješ mě. Promiň, nemůžu si pomoc," zaculila sem se. "Tak vstávej, pokračujeme. Už? Jo a teď to bude trochu těžší. Proč? Budeš se muset první vypořádat s mými klony," usmál se a několik jich udělal. "Neříkej že tu budeš sedět a koukat se. Jenom dokud je neodděláš. Achjo, co sem ti udělala," protočila sem oči a začla je likvidovat. "Už ti nezbyl ani jeden, takže se koukej zvednout," otočila sem se k němu ale nebyl tam. "Říkala si něco?" slyšela sem ho za sebou. "Kolik je? Ještě ti zbývají dvě hodiny a já nedostal žádnou ránu. To není fér ty si kluk, si z Akatsuki, si starší a prostě si lepší. No a co, prostě se snaž a dej do toho co nejvíc. Dobře pokusim se." Itachi se usmál s políbil mě. "Tak tohle by šlo," usmála sem se a znovu začala. "Končíme Naki! Ne ještě ne, už se mi to málem povedlo. Máš dost, budeme pokračovat zítra. Ne, ještě mam dost síly. Půl hodiny. Díky." Znovu sem zaútočila a pomocí klonu se mi povedlo dát mi ránu. "Jo, jo, jo a máš to!" zaradovala sem se a Itachi se zasmál. "Přeci jen nejsi uplně slabá. A tim chceš říct co?! Dala si mi ránu, to znamená že zítra bojujeme. Jo a taky že začínáme o půl hodiny hodiny později. Pro tentokrát beru. No si myslim," usmála sem se a šla pro věci. "Ukaž vezmu to. Díky. Sem překvapenej že ještě stojíš. Já taky, ale taky mam co dělat. Chceš vzít? Ne, už máš věci. To nevadí. Ne fakt, zvládnu to. Tak pojď," natáhl ke mě ruku a šli sme zpátky.