Proč zrovna on...4
''Až budeš v Konoze začneš trénovat. S kym? Je mi jedno jestli to bude Kakashi nebo Tsunade. Co když mě nevezme? Ty to zvládneš, ale nikdo nesmí zjistit že mi dáváš informace. Myslíš že sem tak blbá, ještě bys mě nakonec zabil. Tohle víš, takže blbá nejsi. Kdy začnu ténovat? Dva, tři dny. Proč tak dlouho? Kvůli tomu jedu. Dal si mi protijed ne?Jo, ale Sasori je na to nejlepší , takže se radši nepřepínej. Fajn, ale co budu zatim dělat? Odpočívat. Můžu se aspoň osprchovat? Teď ne, dej tomu ještě pár hodin. Proč zas? Kvůli tý ráně. Co s tim mam? Nic jenom kvůli tomu šití. Nevěděla sem že umíš lékařsk techniky a tak. Každej si o mě myslí to samý. Sem jenom vrah kterej zabil svojí vlastní rodinu a dal se k Akatsuki, aby mohl dál zabíjet,'' řekl naštvaně. ''Tohle sem si o tobě nemyslela. Tak co? Vlastně nic, neznala sem tě. Co? Viděla sem tě poprvý.Předtim sem jenom slyšela že patříš k Akatsuki, nic víc. Teď už to víš. Když sem tě viděla nevěděla sem že si tak ukecanej,'' zamyslela sem se nahlas. ''Co? Zdáš se tichej. Jenom občas.'' usmál se. ''A taky sem si tě nedokázala představit s úsměvěm nebo tak. To chápu. Nebudou tě hledat Itachi? Ne, sou zvyklí že se na nějakou chvíli vypařim. Se máš. Měla by sis jít lehnout, je večer. Už? Jo, spala si a navíc sem tě ošetřoval dost dlouho. Fajn mami. Tohle nedělej. A co? Neřikej mi mami, tati, babi ani nijak jinak. Promiň. Hmm. Kde mam spát? Tak co předtim. A ty? Taky tam.'' Divně sem se na něj podívala. ''Jiná postel tady není a tamta je dost velká. Řikám něco? Ty ne, ale pohled jo, bojíš se. To si řekl ty. Ale ty sis to myslela. Nediv se. Měla by sis zvaknout, budeš tu se mou ještě nějakou chvíli a kvůli tobě se nebudu měnit. Fájn, ale doufám že tady nebudeš lítat nahej. To ani ne, jenom bez tička. Na to si snad zvyknu. Taky si myslim. Jdu do postele.'' Ležela sem u zdi a přemýšlela. Potom přišel Itachi. Překvapeně sem se na něj dívala. Měl prostě boží tělo, zasnila sem se a ani si nevšimla, že se na mě dívá. Měl na sobě černé tepláky a jinak nic. ''Hele si zraněná tak spi.'' Zrudla sem a otočila se. Cítila sem jak si lehl vedle mě a najednou sem měla hodně zvláštní pocit. ''Jestli ti hodně vadim ustelu si ve vaně? V poho,'' odpověděla sem rychle a radši spala. Bylo asi pět ráno a Itachi do mě jemně šťouchal. ''Co chceš? Musim na chvíli odejít. No a co já s tim? Jestli zvládneš neudělat žádnou blbost. Jo jasně, čau,'' řekla sem rozespale a zase se otočila. ''Vrátim se zítra odpoledne,'' slyšela sem ještě a usnula sem. Vzbudila sem se až v deset. Udělala sem si snídani a šla se osprchovat. Bylo půl dvanáctý. ''Má přijít až odpoledne,'' řekla sem si, vzala zbraně a odešla. Byli asi tři a já si musela odpočinout, sedla sem si pod strom a přemýšlela. Najednou sem něco slyšela. Než sem se stihla otočit někdo mě držel pod krkem a měl kunai. ''Itachi co blbneš? Co si sakra myslíš že děláš?!'' vyjel na mě a přitlačil mě víc ke stromu. ''Počkej, počkej, uklidni se. Kam deš? Nikam. Tak co tady děláš? Snažila sem se trénovat.'' Podíval se kolem, pustil mě a postavil se. Nervózně i naštvaně zároveň chodil sem a tam. ''Co se děje? Naštvala si mě. Čim? Ty asi nevíš co znamená nedělej blbosti. Ježiši, se z toho neudělěj!'' odsekla sem a rovnou tak sem schytala facku. ''Zbláznil si se snad?! Tahle byla za to že si odešla a trénovala se zraněnim. ještě něco si ujasníme,'' řekl a chytil mě za vlasy. ''Co? Bejt tebou tak nejsem drzá! Jinak co? Tahle facka nic nebyla. Vyhrožuj si jak chceš ale já se tě nebojim. Můj mladší bratr tě málem dostal do postele, a to jenom výhružkama.'' Odklonila sem hlavu a dál se s nim nebavila. ''Vracíme se!'' Celou cestu sem mlčela a Itachi taky. Jakmile sme dorazili, šla sem nahoru do pokoje. ''Kam deš?'' Neodpověděla sem a dál pokračovala nahoru. Lehla sem si do postele a chytila se za ránu. Bolelo to. Sundala sem si triko a viděla obvazy od krve. Přemýšlela sem jestli mam zavola Itachiho nebo ne. Kdybych ho zavolala bude nadávat a kdyby sem se pokusila si to ošetřit sama, nedopadlo by to dobře. Nakonec sem usoudila že to zatim nechám bejt a usnula sem, ale asi jenom na půl hodiny. Na posteli seděl zamračený Itachi a ruce měl zkřížený na prsou. Chtěla sem se otočit zády k němu, ale zastavil mě. ''Neotáčej se.'' Neodpovídala sem a odpovídat taky nebudu. ''Co to je?!'' Jen sem se na něj dívala. Itachi se naštvaně zvedl, ''fajn když to nechceš ošetřit, nediv se až v tom budeš mít zánět nebo něco takovýho. A co s tim mam jako dělat?'' křikla sem na něj a on se otočil. ''Proč si mi to neřekla? Nadával by si mi,'' odpověděla sem nevinně. ''Jasně že jo, je to nebezpečný. Tebe to stejně zajímá jenom proto, protože mě chceš využít.'' Itachi mi to najednou zmáčknul. ''Au! Promiň.'' Oba sme byli ticho. ''Dneska nechceš abych to dělal po slepu? Ne. Co se stalo? Zvykla sem si a...'' nedokončila sem to, protože sem to ani říct nechtěla. ''A co? Ne nic, v poho. Řekni mi to. Nechci. Bude lepší když mi to řekneš. Bojim....bojim se tě,'' sklonila sem hlavu ke straně a čekala na jeho reakci. Nic neřekl ani neudělal. Celou dobu byl tichi, pak to dodělal a odešel. Ležela sem v posteli a jít dolu se mi nechtělo. Nakonec sem stejně musela. Itachi zvedl hlavu a podíval se na mě. ''Jdu se jenom napít, pak půjdu zase nahoru,'' řekla sem potichu a chtěla se natáhnou pro skleničku ale nešlo to. Jakmile sem zvedla ruku bolelo to. Vzdychla sem si a otočila se k němu. Už věděl co chci říct takže se zvedl a podal mi jí. ''Ehm...díky. Támhle máš jídlo,'' ukázal na sporák kde stál rámen. Vzala sem si to a sedla si naproti němu. Dívala sem se do talíře a lžící si kreslila na hladinu obrázky. ''Ty nebudeš jíst?'' Podívala sem se na něj s vůrazem co říkal. ''Ty nebudeš jíst?'' zopakoval otázku a ukázal na uplně plnej talíř. ''Není mi dobře, radši si půjdu lehnout.'' Zvedla sem se a uklidila si po sobě věci. ''Si hodně naštvanej? Proč? Za to co sem řekla. Ne, naštvanej nejsem. Tak co se stalo? Řeknu ti to potom. Můžu se jít vykoupat? Klidně di. Fajn.'' Natočila sem si teplou vodu a strávila tam hodinu. ''Naki měla bys jít ven. Proč? Ty víš proč.'' Vzdychla sem si, vylezla a vzala si na sebe zase Itachiho tričko. Tentokrát bylo bílý ale taky s dlouhými rukávy. Itachi už byl zase bez trička a ležel v posteli, nebyl ani přikrytej takže sem zase zrudla. Naštěstí to nebylo tak vidět protože bylo zhasnuto. ''Ty si nejdeš lehnout? Jo du, jenom vymýšlím plán jak se tam dostat aniž bych se zabila o ty rukávy.'' Itachi se zasmál a zvedl se. ''Promiň ale nic jinýho tu nemam. Už si začínám zvykat,'' pousmála sem se a najednou mě držel v náruči Pomalu mě položil do postele a přikryl mě. ''Přežila si to bez zranění.'' Usmála sem se a chytila peřinu přes rukávy a dala si jí až k bradě. Itachi se na mě zadíval. ''Co se děje? Si roztomilá,'' vyklouzlo mu z pusy aniž by chtěl. Zasmála sem se a zrudla ještě víc. ''Díky no,'' smála sem se a čekala na jeho reakci. Taky se zasmál a lehl si. Najednou se venku ozvala děsná rána. Lekla sem se a podívala se z okna. ''Klid to je jenom bouřka.'' Polkla sem a lehla si co nejblíž ke zdi. ''Neřikej že se bojíš? Trochu,'' řekla sem potichu. ''Je to jenom bouřka. Ta tvoje bouřka mi zabila tátu. Jakto? Byl večer a byla bouřka, táta bojoval se silným protivníkem. Neporazil ho. On tátu těžce zranil. Nešli ho a chtěli mu pomoc jenže v tu chvíli udeřil blesk přímo do táty. Aha, to je mi líto.'' Najednou se ozvala další rána. V tu chvíli byl Itachi u mě a držel mě v náručí. Překvapeně sem se na něj podívala. Až teď sem si uvědomila že mam hlavu položenou na jeho teplé hrudi a on mě pevně svírá u sebe v náručí. Sice byl jeden z Akatsuki, ale najednou sem se cítila strašně bezpečně. Přitiskla sem se blíž k němu a zavřela oči. Užívala sem si to.