Love povídky

 Ráno jsem se vzbudila a Itachi nikde. Šla jsem dolu podívat se jestli tam není a udělat si snídani. "Co tak brzo? Nemohl jsem spáš. Aha, kolik je? Čtvrt na devět. A tréning? Není, netrénujeme. Proč? Myslim že včera si trénovala docela dost. Proč si naštvanej? Proč si myslíš že sem naštvanej? Podle tvých odpovědí, tónu, výrazu a ještě si se neusmál. Mam právo bejt naštvanej. Ale řekni mi proč. Prostě sem naštvanej na Sasiriho. Jo ale nemusíš bejt naštvanej a zlej na mě. Máš pravdu, promiň," usmál se a políbil mě. Chytil mě za pas, zrovna tam kde sem měla ránu. Trochu sem ucukla a Itachi se odtáhl. "Je ti něco? Ne jen sem se namohla a praštila se." Itachi mi to jemně zmáčkl. "Au, ono to docela bolí, sletěla sem na kámen! Promiň, nechtěl sem," usmál se a jemně mi po tom přejel rukou. Pousmála sem se a políbila ho. Opatrně mi vyhrnul triko. Hned jak sem si uvědomila co dělá odtáhla sem se a shrnula si to zpátky. "Copak?" řekl trochu sarkasticky. "Ne nic, jen mě to fakt bolí. Tak mi to ukaž. Mam tam jen modřinu, nic vážnýho, za dva dny to bude pryč." Itachi se zamračil a šel ke mě. Pomalu sem ustupovala dozadu dokud mě nechitil. "Proč se mě najednou bojíš? Si strašidelnej. A ty přede mnou něco tajíš. Jak si na to zase přišel?! "Itachi mi chytil ruce a vyhrnul mi triko. "Co to je?! Ehm...mno...zranění? Od čeho? Z tréningu. Kdo ti to udělal? Nevim, to můžu mít od kohokoliv. Takže i ode mě?! To řikáš ty. Proč Sasoriho kreješ? To není pravda! Hele kotě, tohle nejsou modřiny ale docela hluboký rány!" Otočila sem hlavu stranou. Itachi mě chytil za bradu a otočil zpátky. "Donutim tě říct, co to je. To mi vyhrožuješ? Dá se to tak říct," pokrčil rameny a povytáhl obočí. "Jestli si myslíš že mi můžeš vyhrožovat tak se pleteš!" sykla sem na něj a prudce se vytrhla. "Hej Naki... Itachi nech mě! Počkej. Co chceš?! Řekni mi to," řekl prosebně ale já to ignorovala. "Nebo co, budeš mi vyhrožovat nebo něco jinýho?! Ne, prostě sem chtěla bys mi řekla pravdu. Ale stejně, naštval si mě. Ty mě taky. Fajn sme na sebe naštvaný. Jenže ty kreješ Sasoriho i když tě docela brutálně zmlátil a já nevim co si o tom mam myslet. Mysli si o tom že sem ti to neřekla protože sem ti nechtěla dělat starosti! Vážně? Jo. Proč ti to udělal?" Trochu sem se už uklidnila a normálně s nim mluvila. "Nevěří mi. V čem? Že pro vás budu dělat špeha ani to že tě miluju. Udělal ti to schválně co? Asi tři rány určitě, zbytek nevím. Kolik jich máš?" Sundala sem si tričko a ukázala mu to. Itachi se mračil a vypadal docela nebezpečně. "Zlato klid. Doufám že si Sasoriho neměla ráda. Co chceš dělat? Co myslíš, tohle mu neprojde! Fajn, ale nech to na jindy. Proč? Kvůli mě. Dobře," procetil potichu skrz zuby a šel si sednout na gauč. Sedla sem si vedle něj a on mě obejmul. "Proč si mi to nechtěla říct? Už sem říkala že sem tě nechtěla stresovat a navíc Sasori nechtěl abys to věděl. Vyhrožoval ti viď? Trochu. Je ti jasný že ho zabiju. Itachi myslim že bude stačit když ho jenom zbiješ. Ne tohle stačit nebude, stejně je to loutka. Co když ho ale nezabiješ? Nemusíš mě tak podceňovat. Já vim, prostě nechci aby si udělal nějakou blbost. Sem Uchiha, my moc blbostí neděláme," mrkl na mě. Protočila sem s úsměvem oči a políbila ho. "Co budeme dneska dělat když netrénujeme? No myslim že bych jeden nápad měl," pozvedl šibalsky obočí a odnesl mě nahoru do postele. Usmál se na mě a já mu úsměv oplatila. I když sem se v duchu třásla strachy a bála se, neustoupila sem. Hodněkrát sem slyšela že to dost bolí a ještě k tomu ty rány, ale neřekla sem to. "Poprvé?" zeptal se asi po minutě. "J-jo," vykoktala sem ze sebe a červená se otočila stranou. "Neboj se budu jemnej," pošeptal mi potichu a znovu mě začal líbat. "Takhle mi moc nepomáháš,"zasmála sem se. "Hodně nervózní Naki? Popravdě, docela jo. Věř mi a neboj se. Víš že ti věřím. Jo, ale bojíš se. Nediv se. Můžeme s tim ještě počkat. Zapomeň, stejně budu nervózní tak jako tak. Jo ale nechci ti moc ublížit. Moc ublížit?" nechápala sem trochu. "Jo, poprvé to holku bolí a můžeš trochu i krvácet." Po téhle větě sem jen nervózně polkla. "Si nějak zkušenej. Ne, jen sem to slyšel." Byla sem víc nervózní něž předtim a Itachi to poznal. Vzdychl si a posadil se na kraj postele. Chtěl se zvednout ale zastavila sem ho, moje ruka chytila tu jeho aniž bych to sama zareagovala. Itachi se na mě zvláštně podíval, čekal co udělám. "Neodcházej," řekla sem potichu prosebným hlasem a jemně ho zatáhla za ruku. Itachi se pousmál a políbil mě. Začal mě pomalu svlékat. Usmála sem se a rychle mu sundala triko. "A pak že se bojíš, zasmál se a pokračoval. Zavřela sem oči a vychutnávala si jeho polibky. Pokračoval a každou vteřinou byl níž. Zastavila sem ho a povalila na postel. Seděla sem na něm a vášnivě sme se líbali. Rychle si sundal kalhoty a lehl si na mě. Jednou rukou byl opřený o postel aby na mě neležel plnou vahou. Podíval se mi do očí a pak sem cítila jen ostrou bolest. Potichu sem sykla bolestí. Itachi se na mě vyděšeně podíval a hned přestal. "Mám přestat? Ne," usmála sem se a chytila ho. Zkusil to znovu, měl mě. Byl opatrný a jemný. Byla sem šťastná. Po chvíli se unaveně svalil vedle mě. Usmál se a políbil mě. "Za chvíli sme tady, skočim se napít," řekla sem a odběhla. Běžela sem do koupelny. Po stehně mi stékal pramínek krve. Rychle sem si to smyla a nevšimla si Itachiho za mnou. "Proč si nic neřekla?" Prudce sem se otočila, "nechtěla sem tě strašit a nechtěla sem aby si přestal. Nemusel sem přestávat ani tě takhle mučit." Zasmála sem se, "v pohodě, nevadilo mi to. Jo a proto si teď smýváš krev. Trochu krve," opravila sem ho a vrátili sme se ještě do postele. Ležela sem v jeho náručí a oba jsme byli šťastní. "Itachi jak to bude až odejdu? Uvidíme se každý týden, neboj. Co když se mi nepovede získat informace? Ty to zvládneš, věřim ti. Díky." Chvíli sme ještě leželi a pak se Itachi zvedl. "Co je? Jdu udělat jídlo," usmál se a já ho následovala do kuchyně. "Máš vážně skvělý nápady. Já vim, není ti zima?" podíval se na mě. Byla sem jen  podprdě a kalhotkách. "Není, tobě?" oplatila sem i když mu chybělo jen triko. "Ne, vlastně jak by mi mohla být zima. Taky si říkám," usmála sem se a posadila se na židly. "Bolí tě něco?" obrátil se na mě asi po třech minutách. "Proč myslíš? Kroutíš se jak po elektrickym šoku. To nic není." Itachi se opřel o stůl a naklonil se ke mě. "Fajn trochu mě bolí břícho. Takže běž hned do postele. Já chci ale jíst. Já ti to donesu. Chci tu být s tebou. Přijdu. Chci... Nic ti neprojde, běž si lehnout." Pokrčila sem nos a naštvaně odešla. Slyšela sem ho jak se zasmál a dál kuchytil. Sedla sem si do postele a přikryla se. Opřela sem se o zeď a čekala. Po chvíli přišel i s jídlem. "Jéé jídlo," zaradovala sem se jako malý dítě. "To je milý. Děkuji ti miláčku. Hej co sem ti řekl o miláčkovi?! Promiň neodolala sem," zaculila sem se a on si sedl vedle mě. "Uděláme to takhle, ty mi budeš říkat normálně a já tobě kotě. To není fér zlato." Itachi se zasmál a políbil mě. "Měla bys jíst kotě. Hele ty draku, kde máš jídlo ty? Už sem jedl. Neviděla sem. Tak to je smůla." Dojedla sem a Itachi to zase odnesl. Přitáhla sem si koleka k sobě a zamyslela se. "Co ti zase je? Sasuke," odpověděla sem krátce chraplavým hlasem. "Pořád se bojíš že to udělá znova? Ne, bojim se toho že tentokrát to dokončí a nenechá mě utýct. Neboj se. To se ti to mluví, ty tam nebudeš. Slibuju že ti neublíží. Prosím, neslibuj něco co nemůžeš splnit. Naki ty víš že bych to neudělal. Fajn, nechci se o tom už bavit. Dobře v tom případě jdeme trénovat. Myslela sem že dneska je pauza? Jo jen mě napadlo že by ti to odvedlo myšlenky jinam. Tak fajn," vyskočila sem a šla se oblíknout. Itachi už čekal venku. Zbytek tréningu a času s Itachim utekl rychle.